Dorostenci vezou medaili z Mistrovství ČR!!!!!!!!!
7. křížová výprava, aneb Deset stupňů ke zlaté
Díl 1 – Cesta
V den odjezdu v úterý 3.7.2018 jsme se všichni sešli ve 13:30 hod. u hasičárny, tj. 26 lidí, 5 aut, sportovní nářadí a Pepa. Po složitém rozmístění materiálu, potravin i lidí do vozidel, vyjela naše početná karavana vstříc největšímu úspěchu v dějinách našeho sportovního snažení. Abychom se nehádali, rozhodli jsme se, že vozidla pojedou v pořadí podle abecedy. Jako první tedy vyjelo Václavovo AUDI, druhé Robinem řízené DUCATO, třetí ŠKODA Octavia červené barvy řízená Bedym, čtvrtá ŠKODA Octavia modré barvy řízená Bivojem a karavanu zavíral nový TRANSIT za volantem s Pepou.
Cesta byla pečlivě naplánována, s čím ale nikdo nepočítal, že Václavova navigace byla vyrobena v eNDéeR, což nám zaručilo cestovní napětí i zážitky z míst, kam bychom se jinak nikdy nepodívali. No, například první zastávka byla naplánována ihned za Humpolcem, kde v malé obci Vystrkov je veliké parkoviště u čerpací stanice. Copak o to, Humpolcem i Vystrkovem jsme projeli, ale čerpací stanici ukázala navigace Václavovi až nedaleko Pelhřimova, takže jsme po dlouhém silničním sjezdu zastavili v lesním porostu, abychom se mohli v klidu vyč…, no na náměstí to prostě bez ostudy neuděláte. Takovouhle fintu však nečekal Robin v Ducatu. Potěšen, že se Ducato konečně pořádně rozjelo, profičel kolem odstavné plochy a my jsme mohli jen s úžasem v očích sledovat scénu jako z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Přesně tu scénu, jak docent Chocholoušek, sedící vprostřed mezi zřízenci Arnoštem a Arnoštem (herecká dvojice Husák, Hlinomaz), nalepen na předním skle jejich Škody 1203 jedou do tělocvičny zadržet Františka Koudelku. Takhle přesně totiž seděli vepředu v Ducatu velitelka Dája a její dva zřízenci – řidič Robin a Syky. Ale protože se jedná o zkušené cestovatele, za chvíli volali, že drží strategickou pozici u Shellky nedaleko Pelhřimova. Do tohoto místa jsme přijeli po pár minutách i my, když jsme minuli historické místo v českých dějinách, a to odbočku do Kojčic u Pelhřimova, odkud pocházejí stařičcí rodiče žáka Plhy z Marečku, podejte mi pero. Na čerpací stanici jsme byli poté posádkou Ducata uklidněni, že nás úmyslně neminuli, jenom Sykymu došla zásoba piv, které musel nutně doplnit, což na odstavné ploše v lese nejde, ale na čerpací stanici ano. Tento argument jsme pochopitelně museli všichni uznat. Po půlhodinové zastávce jsme opět ve stanoveném pořadí vyrazili k cíli.
V Táboře nás zaskočila silniční uzávěrka, takže jsme si mimo plán prohlédli i rybník Jordán a okolí místního náměstí. Potom však už navigace z eNDéeR opět zabrala a jak by řekli borci ze Štatlu – valili jsme na Plzeň. Ovšem do chvíle, než přišel první kruhový objezd, kde před prvním výjezdem čněl nápis jako kráva „Plzeň“, ovšem navigace z eNDéeR poslala vedoucí vůz pelotonu až na druhý výjezd do Písku. Což o to, v Písku je jistě také krásně, ale tam až příště. Naštěstí byla osádka prvního vozidla upozorněna Bedym, že jede sice hezky a svižně, ale úplně jinam, než do cíle naší výpravy. Takže během krátké chvíle se karavana sešla opět v plné síle a v plném počtu a mohli jsme pokračovat na Plzeň, Vávro, na Plzeň.
Těsně před příjezdem do cíle naší výpravy jsme mohli ještě s uznalým pokýváním hlav sledovat umění řidiče polského kamionu, který jel se soupravou asi poprvé v životě, protože návěsem přejel snad všechny obrubníky a chodníky, jen co jich po cestě bylo. A že se ho bál předjet i sám Václav, který se jinak nebojí ani bezzubé stařeny, jdoucí o dvou francouzských holích, to je jasné.
Po příjezdu do Plzně, když na dvou po sobě jdoucích křižovatkách opět ukázala kvalitu Václavova navigace z eNDéeR, převzal funkci vedoucího karavany Robin s Ducatem, jehož navigace – Syky prostě již cítil vůni piva naraženého v kempu, byla absolutně neomylná. Takže jsme po šesti hodinách strastiplné cesty dorazili do kempu Bolevák na okraji Plzně.
Díl 2 – Autokemp
I příjezd do kempu začal šokem. Jakmile jsme ihned za bránou odstavili auta a Pepa s Robinem šli platit ubytování, přihnali se nás pozdravit svitavský hasičský rozhodčí. No, musíme si přiznat, že jsme nejprve nabyli dojmu, že nás spolehlivá navigace ve Václavově vozidle možná přivedla do autokempu Primátor v Litomyšli, kde mají svitavští rozhodčí školení, ale naštěstí nás Honza Jiskra i Jirka Lopaur uklidnili, že jsme skutečně v Plzni a oni se sem přijeli podívat na závody. No tak to jsme si fakt skutečně oddechli.
Následovalo rozmístění do chatek a příprava na večeři. Ale ani toto neproběhlo hladce. Matka pluku – Macina, kontrolovala, aby vše bylo v pořádku a při kontrole chatky č. 11 hned vtrhla dovnitř a zařvala na ubytovávané: „To tady hned musíte dělat bordel!“ Právě se převlékající asi 60 letý solidní pán se zarazil v převlékání a se zděšením kouknul na Macinu. Macina s dokonalým nadhledem nad věcí jen pronesla: „Doufám, že jsem Vás nevylekala“. Pán s úsměvem odvětil, že snad svou postavou nevylekal ji, ale Marcipánka již ve své formě jen suše odvětila: „Já jsem již v životě viděla hodně a i horší věci“ a jala se dál v klidu kontrolovat naši mládež. Po této příhodě je vám všem jasné, že naše výprava nemohla dopadnout špatně.
Díl 3 – Závody, den první
Pro nás, tedy pro 8 závodníků a 2 podržtašky, začal den již brzo ráno, protože již v 08:30 hod. jsme se měli prezentovat. Pochopitelně jsme před odjezdem z kempu upozorňovali naše borce, aby si nezapomněli občanky, ovšem po příjezdu na stadion zjistil Tříska, že svoji občanku mám v peněžence číslo 2, u sebe však má pouze peněženky číslo 1 a 3. Vše svým rychlým příjezdem opět zachránila matka pluku, tj. máma Třísková. Takže jsme prezenci přežili ve zdraví a ke všeobecné spokojenosti.
Díl 4 – Slavnostní nástup
Tak jak je na Mistrovství České republiky zvyklostí, všem sportovním bojům předchází slavnostní nástup. Dle jednotlivých krajů a dle rozlosování jsme nastoupili bokem hlavní tribuny, kde se v tu chvíli naskládalo cca 800 diváků. Protože bylo 4. července 2018 a v odpoledních hodinách měl pohřeb náš jindy velký soupeř, ale to větší kamarád Tomáš Jílek ze Širocka, nastoupili jsme všichni Pomezáci s černou stuhou na dresech a uniformě. Ačkoliv jsme bezprostředně před nástupem požádali o minutu ticha pro Tomáše, vedení SH ČMS již s tímto počítali a při nástupu byla uctěna památka nejen Tomáše dojemnou vzpomínkou. I tímto děkujeme vedení SH ČMS, že si na našeho kamaráda vzpomněli. Vše bylo ukončeno slavnostním pochodem před hlavní tribunou.
Díl 5 – Test
Naši účast na mistrovství zajistilo především bezchybné vyplnění testových otázek na krajské soutěži. O klukách jsem nepochyboval, ale nervozita, kterou jsem z nich cítil nakonec vykonala své. Jedna chyba se v testu přece jen našla a jednalo se o jednu z nejlehčích otázek. Vzpomenu-li si na film Slunce, seno, hned se mi vybavila milovaná Helenka Růžičková – svatba, slyším B, píšu T. Asi takhle odpověděl jeden z našich, když nepochyboval o správné odpovědi A, ale zaškrtl B. Daň za nezkušenost jsme si vybrali hned za úvod a v té nejnevhodnější disciplíně. Ale chyby chcípáky zničí a borce jenom posílí. Závěr byl, že místo očekávané jedničky čněla na našem výsledku číslovka deset a to bylo zlé.
Díl 6 – Závody jednotlivců
Před závody jednotlivců byla možnost si nechat nářadí přeměřit a převážit. Pro nás jenom dobře, protože si Oggy vzal duhovky, jenž jsme dostali za vítězství na krajském kole dorostu a každá hadice měla o 150 gramů méně, tedy nevyhovovala podmínkám. Musel tedy běžet na náhradní, a to není ono. Když trénujete každý den na jiné hadice, je to prostě špatné. V samotném závodě se to projevilo, protože jsme čekali od Oggy nějaký 18 čas, ale s jinými hadice by to nedal ani nikdo jiný. Takže Tříska zaběhl svoji životní maximum a byl z našich nejlepší. Rekord si udělal i Thirry a jeho čas lehce nad 21 vteřin byl naprosto neuvěřitelný. Míňa i Hápík zaběhli „svoje“ časy. Oggymu závod nevyšel a stejně tak ani Myšákovi. Ač druhý v pořadí, přesto z našeho pohledu, nejvíce to nevyšlo Marťovi. Marťa Jukl patří z mého pohledu mezi nejlepších pět jednotlivců v této disciplíně v rámci celé republiky. To ostatně dokázal i na okresním nebo krajském kole, kde byl suverénně nejlepší. Nakonec to potvrdil i v Plzni, kde mu nevyšel rozdělovač, on se musel vracet, nadvakrát dal napodruhé rozdělovač a ještě v cíli mu naměřili malou dvacítku. I zkušení diváci a příznivci z Pískové Lhoty, kteří seděli po námi na tribuně, uznale po Marťově doběhu pokývli hlavou a pronesli, že to byl jinak krásný 17 čas. Škoda. Celkově tedy 13. místo
Po první dni jsme byli na 14. místě, ale podmínku nebýt ani jednou poslední, kluci splnili do puntíku.
Díl 7 – Večer v kempu
Kluci byli z výsledků trochu zamlklí, ale nováčkovskou daň nikdo nikdy z nikoho nesejme. Byli jsme na Mistrovství České republiky poprvé jako tým a museli jsme vyžrat všechny neduhy pro novase. Tak to prostě vždycky bylo, je a bude. A v takových to chvílích bývá nejdůležitější věc – podpora rodiny, v našem případě té hasičské. Každý to pojal po svém, například Marcipánka rozjela svůj gril a za chvíli se již kempem linula vůně kuřecích prsou, vepřových kotlet a Pepových cuket. Pepa si zapálil svou 458 cigaretu tento den a byl připraven pro úspěch našich dorostenců udělat maximum. V jednu chvíli se ozvalo z vedlejší chatky: „Oggy, jdi si krvácet ven“. S obavou jsem oběhl chatkový blok a uviděl Oggyho, který měl tržnou ránu na chodidle. „To jsem ve sprše šlápl na mušli“ zněla Oggyho odpověď na můj překvapený pohled. „Já to zařídím“ rozhodl Šíba a šel s Oggym do sprch. Nevím, co se tam dělo, ale po 10 minutách přiběhli ke grilové párty Oggy i Šíba, oba krváceli z nohou a mně došlo, že Šíbova pomoc byla skutečně nenahraditelná. Bohužel pro oba zraněné měl ten den službu doktor Pepa, lidový léčitel a gynekolog amatér, který se na oba zraněné s radostí vrhl. Protože doktora Pepu známe všichni, rozhodně použil svůj jediný lékařský přípravek – ól-in-van, který vyléčí vše. Od bolesti hlavy, přes cukrovku i rakovinu, prostě vše. Je pravda, že oba zranění ihned zezelenali, ale protože oba byli ráno v pořádku, Pepova medicína opět potvrdila svoji jedinečnost.
Díl 8 – Závody, den druhý
Protože kluci už občanky nepotřebovali, příjezd i následné konání v areálu Městského atletického stadionu Škody Plzeň se pro nás odehrál bez problémů. Kluci byli sice trochu zamlklí, ale byli odhodlaní, že s prázdnou do Pomezí nepojedeme. A to ani ve chvíli, kdy si Míňa uvědomil, že zapomněl dotáhnout šroubky na žebříku, bylo o napětí i zábavu postaráno.
Díl 9 – Šafeta 4 x 100 m
Našim borcům se první rozběh nepovedl, nejen pokazili předávku mezi Třískou a Oggym, ale i výsledný čas kolem 70 vteřin byl špatný. Vždyť dokáží zaběhnout i 66, a to by byl útok na první desítku. Ve druhém rozběhu se dvojice kolektivů prohodila, takže naši borci běželi proti Manětínu, jenž reprezentoval domácí kraj a v prvním kolem zaběhli těsně za 61 vteřin. Tak tu smůlu prostě protrhnem si asi řekli naši borci, protože dále to už byla jedna báseň. Míňa vystartoval tak, že jsem si říkal, že pokuď nezůstali celníci na Folmavě, je Míňa v Německu. Práskl se žebříkem o domeček a Spiderman Míňa valil dál. Kdyby skutečně jako Spiderman neběžel půlku svého úseku po čtyřech, předběhl by i borce z Manětína. Marťa jako hajný Robátko střelil bariéru a pomalu jsme se začali přibližovat k favoritovi rozběhu. Tříska si vzpomněl na svůj včerejší rekord v jednotlivcích a prskl rozdělovat jako pravý mistr. To už domácím doslova hořela koudel v místech, kde končí záda. A když Tříska s Oggym práskli předávku tak srdečně, jako když v minulosti vítal Husák Brežněva na letišti v Ruzyni a finišman Manětínské štafety nedokázal napoprvé vzít hasičák, prohnal se kolem něho hurikán Oggy a soupeřův borec už jenom mohl přeslabikovat nápis na zádech Oggyho dresu – Hasiči Pomezí. Co dodat, rekordní čas lehce nad 65 vteřin a 9. místo v této disciplíně, čili v poprvé v TOPTEN v ČR.
Díl 10 – Požární útok
Koš – Tříska, nalejvání – Hápík, strojník – Míňa, béčka – Zrzoš, rozdělovač – Thirry, proudaři – Oggy a Marťa. To jen pro historii, víte.
Na dvou základnách se totiž rozběhla nejcennější disciplína hasičského sportu, požární útoky. Jako čtvrtý tým vyběhla Oznice a jejich čas 28.82 vteřin byl komentovaný jako medailový čas. V loňském roce to totiž tak platilo. A protože na dráze dvojboje jednotlivců byl vedoucí čas již delší dobu stejný, okomentovali to i na stadionu, že i Oznice bude v čele delší dobu. Přátelé, přesně 8 minut. Pak se rozběhli borci, odkuď? No přece z POMEZÍ. Perfektní provedení disciplíny. Ještě před prvním výstřikem vody z proudnic to bylo normální. Všichni, kteří ten den pokořili 30 vteřinový čas, znamenající extratřídu, měli výstřiky kolem 20, maximálně 21 vteřiny. Našim borcům šla voda z proudnic až ve 23 vteřině, ale u nás doma v Pomezí máme nejlepší proudaře v republice. Marťa ukončil svůj pokus v čase 28:10, Oggy 28:67 vteřin a v Plzni vybouchla bomba. Ne, to nebyl teroristický útok atentátníků, to byl požární útok hrdinů z Pomezí. Od té chvíle i komentátoři sledovali a neustále uváděli, že na stupních vítězů se drží Pomezí. Ano, tři útoky po nás, největší favorit této disciplíny, hasiči z Bořitova, nás o vteřinu předběhli, ale naši borci se stále drželi na druhém místě. Druhé pokusy, to bylo neuvěřitelné drama. Od úvodních pokusů jsem škrtal jedno družstvo po druhém. Tímto musím poděkovat Městskému úřadu v Poličce, který mi dal stravovací lístky, na nichž jsem výsledky psal. Naši borci i druhý útok zvládli skvěle a čas opět pod magickou třicítku potvrdil jejich výkonnost. To se už nikdo nedivil, že jsou tak vysoko v pořadí. A potom to šlo moc pomalu- sedmý tým, osmý, devátý, atd. Nakonec zbývaly pouze dvě družstva, která vzájemně bojovala o třetí příčku a co navíc, jednalo se o obvyklé účastníky Mistrovství ČR. Koneckonců jejich vzájemný souboj ve štafetě byl komentovaný jako souboj dvou nejlepších družstev. Jihočeský Lišov předvedl krásný útok i s nejlepším nástřikem dne, ale druhý, rozhodující čas zněl 27:95 vteřiny. Čili postup na druhé místo a my klesli na třetí. Poslední útok dne prováděli dorostenci z Nové Vsi v Moravskoslezském kraji. V případě dobrého útoku (1-3 místo) by si zajistili celkové třetí místo. Jejich útok byl bez chyb a když se rozsvítila červená světla, signalizující naplnění terčů vodou, vyhlásili výsledný čas 27:64 vteřiny, nejlepší čas dne. Podíval jsme se k nebi a řekl si, že to snad není možné. Stejně nešťastně skončili naši starší žáci před 14 dny na krajském kole v požárních útocích, když byli těsně čtvrtí a teď zase? To snad není pravda? No, přátelé, zaplať Pán Bůh – nebyla. Proudař na levém proudu si všimnul, že nesepnula časomíra u terčů a domníval se, že je pokus neplatný. Zlostně třísknul přilbou o zem a rozhodčí na terčích, zcela v souladu s pravidly, zvedla červený praporek. To by znamenalo neplatný pokus a naše třetí místo. Moje totální zklamání vystřídala naděje. Po asi půlhodině a protestu i odvolání po zamítnutí protestu bylo rozhodnuto o náhradním pokusu. Čili nových pět minut příprav a mého utrpení. Ale už během příprav bylo vidět, že kluci z Nové Vsi jsou rozhozeni a pokud zopakují stejný čas, bednu si rozhodně zaslouží. Od startu jejich pokusu jsem již tušil, že se mým kamarádům, našim dorostencům a vlastně jednoduše Pomezákům podařilo něco, co vejde do dějin a zapíše se zde tím nejzlatějším písmem. Kluci, reprezentující Moravskoslezský kraj, druhý pokus nezvládli a když na časomíře problikla 30, pohodili proudnice. Ale tak už to v životě bývá a ve sportu zvlášť – nezdar jednoho přináší štěstí a úspěch druhým.
PŘÁTELÉ A KAMARÁDI – DOROSTENCI SDH POMEZÍ PŘI SVÉ PRVNÍ ÚČASTI NA MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY DOROSTU V POŽÁRNÍM SPORTU PŘIVÁŽÍ DO POMEZÍ MEDAILI Z MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nenapadá mě, co bych měl k tomuto ještě napsat.
Úspěch našich kluků je tak obrovský, že bude trvat ještě hodně dlouho, než nám i jim samotným dojde, čeho vlastně dosáhli.
Malá vesnice na úpatí Vysočiny se nesmazatelně zapsala do historie hasičského sportu v rámci České republiky. Pokud je někdo hnidopich , že jsem tento článek nazval 10 stupňů ke zlaté, podle jistého soutěžního pořadu, a kluci mají z tohoto mistrovství bronz, tak je to proto, že tohoto úspěchu dosáhli moji Plameňáci – moji zlatí kluci.
Když pak na závěr soutěže přišlo na řadu slavnostní vyhlášení, na dvakrát přerušeno bouřkou s průtrží mračen, mohla většina z nás, včetně mně, alespoň dělat, že mokré tváře máme od deště, i když jsme stáli pod krytou tribunou.
Svět je Lunapark a spravedlnost pro Jamajku
Václav
P.S.: Zbývá ještě poděkovat vše, kteří pomohli našim borcům k dosažení životního úspěchu. Jsou to všichni členové naší expedice, zejména Marcipánka a Bivoj Pospíšilovi, usměvavá Pája, skláníme se před Bedym, Robinem, Sykym a sprchovým specialistou Šíbou, dorostenkami a žáky, kteří přijeli své starší kamarády podpořit. V neposlední řadě zmíním, že do 300 km vzdálené Plzně přijeli jen tak na procházku Grossmannovi s Dorotkou, Hápovi či Dočekalovi. Pepa Jukl ihned po noční, aniž by se vyspal, přijel i s velkými dorosteneckými pomocnicemi Domčou a Áňou. Kluci prostě měli podporu, na kterou jsou od Vás zvyklí a proto si tam mohli připadat jako doma. A když mluvím o domovu, potěšila nás, a zejména kluky, fotka osmiměsíční Markétky Dočekalové, která se dívá v televizi na přímý přenos ze závodů.
Prostě, kdo jen trochu mohl, nenechal naše kluky ve štichu. Já sice děkuju, ale pravé poděkování jim připravili naši sportovci, naši už navždy zlatí kluci – Zdeněk Tříska Bivoj Pospíšil, Milan Míňa Spiderman Makovský, Tomáš Oggy Hurikán Grossmann, Tomáš Zrzoš Zerzánek, Jirka Proutník Háp, Martin Marťa Robátko Jukl, Dominik Thirry Ehrenberger a Michal Majki Myšák Pospíšil.